Ve starých panelových a cihlových bytových domech, které se stavěly v rozmezí od 50. do 70. let minulého století, se k montáži elektrických rozvodů používal hliníkový vodič. Důvod je velice zřejmý a vyplývá z charakteru té doby. Tehdy probíhala ve světě tzv. „studená válka“ mezi dvěma nesmiřitelnými tábory socialismu a kapitalismu a v rámci úsporných řešení se musela výstavba omezit na levnější materiály. V té době nebylo tak snadné obchodovat se západní Evropou a dalšími kapitalistickými zeměmi, dovoz mědi byl drahý a situaci nahrával i velmi levný zdroj bauxitu (hliníkové minerální rudy) z Maďarska. A jak jistě víte, Maďarsko bylo zemí ve svazku RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci). Naše země dovážela do Budapešti železnou rudu a vápenec, a my zas od Maďarů na oplátku získali kromě ovoce a zeleniny, kukuřice a slunečnice také hliník.
Nebezpečný hliník
V té době ovšem nikdo nepovažoval právě aluminium za nebezpečné řešení v elektroinstalaci. Tehdejší domácí spotřebiče byly navíc přesně dimenzovány pro průřez vodiče a jejich příkon jen zřídka přesahoval 1 KW. Neměli jsme zkrátka žádné rychlovarné konvice, mikrovlnné trouby, toustovače a topinkovače. Pro elektrický sporák sloužil speciální okruh a v bytě se jen používal méně výkonný vysavač, televizor, chladnička a pračka a tyto výrobky s menším příkonem prodlužovaly životnost elektrických rozvodů na maximum. Jedinou nevýhodou bylo, že se při průchodu elektřiny vodičem hliník roztahoval a smršťoval, a tím se povoloval šroub ve svorkovnici. Stačilo jen jednou za 3 roky obejít zásuvky a vypínače, dotáhnout šrouby a nikdo nic víc nemusel řešit.
Vyměnit za měď, nebo ponechat hliník
Životnost starých rozvodů je již za zenitem. Jsou to přece jen byty staré půl století. I kdybychom každé dva nebo tři roky dotahovali šrouby ve svorkách, používáme již spotřebiče moderní, s vyššími příkony, na něž není starý rozvod připraven, a tudíž nevyhovuje stávajícím bezpečnostním předpisům.