Je jasné, že někdo si prohlédne památky, a to mu stačí. Jsou tu však lidé, kteří chtějí vidět také normální a běžný život. Nebo věci, kam turisté moc nechodí.
Hamburk mne fascinoval a uhranul hned napoprvé. Jeden známý mne tam provázel a ukazoval všechno co stálo za pozornost. Je to neskutečně uhrančivé koukat na to množství lodí v přístavu. Sálají z toho dálky a zážitky, které my suchozemci nemáme. Hrozně rád jsem tam později vysedával v různých kavárničkách a pozoroval ten rej.
Hrozně jsem zatoužil vidět také St. Pauli, kdo by nechtěl, že jo pánové. Tak se tam jdu podívat a díky známému tam nemusím hledat cestu. Vcházím dovnitř a nějaký týpek už se do mne naváží. Musím fotoaparát nechat známému a moje přítelkyně do slavné ulice nesmí vůbec. Nemíním se s tím člobrdou dohadovat tím spíše, že německy umím jen dvě slova a jdu dovnitř. Co jsem tam viděl není vůbec důležité, jen mohu napsat, že svodům místních kurtizán jsem odolal velmi lehce, protože každá z nich měla již dávno pradávno přetočený tachometr. Když jsem jen odmítavě vrtěl hlavou do těch výkladních skříní, některá na mne ukázala „fakáče“ což jsem si pochopitelně nenechal líbit a briskně opětoval. Možná tady vznikla ta chyba, že jsem prostě vůl a neumím se někdy ovládat. Zrádnou ulici jsem tedy opustil a pokračovali jsme do mírného kopečku, kde byla hospoda a my měli chuť na jeden nebo šest žejdlíků.
Nu, pár jich bylo a já nechtěl zpátky cestou kterou jsme přišli, ale chtěl jsem jít zadem. Nevím proč, ale pořád mne něco škrábalo na vestě zezadu, že na mně někdo brejlí už od toho odchodu z té ulice. A tak jsme šli zadem. Všude plno střepů a lidí, kteří nevnímali svět kolem. Narkomani. A tu se za námi začali srocovat lidi a hulákat. Zdálo se mi, že jsou mezi nimi vyhazovači ze St. Pauli, ale jist jsem si nebyl. A protože měli v rukou nože, rozhodli jsme se bojiště zbaběle opustit. Nedohonili nás. Naštěstí. Jinak bych možná už tento článek nepsal.